Pokus vesnického konihoje o nekonfliktní příspěvek do konfliktní debaty o imunitě a očkování.
Nestudoval jsem vysokou školu života, nýbrž pouze
Vysokou školu veterinární (dnešní Veterinární a farmaceutická univerzita)
v Brně. Bylo to dávno. V době, kdy společenská zvířata byla přežitkem
buržoazní morálky. Jejich chov měl zaniknout, až získají převahu noví lidé,
nadšeně budující šťastné zítřky. Výjimkou byli, ze zřejmých důvodů, vojenští a
policejní psi. Hospodářská zvířata nebyla zvířaty, ale „živými konzervami“,
které zajistí plné žaludky oněch nových lidí. Nezáleželo tedy ani tak moc na
zdraví jednoho zvířete, ale na dobré kondici celého stáda. Převažujícím tématem
studia veterinárního lékařství byla tedy ochrana před nakažlivými nemocemi. To,
o čem se teď přou odborníci i laici, jsme probírali ve škole už v těch
dávných dobách. Téma nákaz bylo denním chlebem každého tehdejšího veterináře.
Vtloukali nám do hlav, že základními způsoby boje proti nakažlivým nemocem
jsou: izolace, zdravotní zkoušky (dnes testování) a dle možnosti též vakcinace
neboli očkování.
Samozřejmě, že každý živý organismus má nějakou
obranyschopnost proti mikroorganismům, s nimiž se běžně setkává. S těmi,
které jsou nové se musí nejprve seznámit a teprve pak vybudovat strategii
obrany. Výjimkou jsou původci, kteří buď všechny nebo drtivou většinu svých
hostitelů zabijí. Tam je obrana iluzorní.
Reakci na virová onemocnění si dovolím, velmi
zjednodušeně, ale jinak to neumím, připodobnit k obraně středověkého města
před cizími útočníky. Zpočátku se útočníkům často podařilo prolomit městské
hradby, vniknout dovnitř a menší nebo i střední město zlikvidovat. Městům
s více obyvateli se mohlo podařit nepodlehnout. Buď bylo útočníků málo a
nedostali se za hradby anebo se tam dostali s velkými ztrátami a byli
přesilou obránců přemoženi. Obránci odkoukali nové zbraně a připravili se na
další možný útok (vytvořili si protilátky). Přeživší útočníci ustoupili buď na
svou základnu anebo si podmanili slabší město, jehož obyvatele nevyvraždili,
ale využili k výrobě a vylepšování zbraní (mutace), ke konsolidaci vojska
a přípravě na další útoky. Město, které se ubránilo a bylo zodpovědné, přidalo
další pás hradeb, případně suché nebo vodní příkopy (očkování). Pokud však jeho
obyvatelé jenom vylepšili své zbraně, mohli tam útočníci znovu vniknout, město
si podmanit, nezničit je, ale použít jako základnu pro další výboje. Pokud se
jim podařilo takových základen získat více, mohli si troufnout na nově opevněná
města a uspět.
Z výše uvedeného plyne několik skutečností:
1.
Každá imunita je prolomitelná. Záleží pouze na
tom, zda je viru takové množství, aby překonal protilátkovou odezvu. Proto je
dobré se i po očkování, přeci jenom chránit.
2.
I v očkovaném organismu se může objevit
„záškodník“, který může před svou likvidací v chráněném organismu chvíli
škodit v okolí. I u očkovaného tedy lze po určitou dobu virus nalézt.
3.
U těch, co zanedbají obranu a spolehnou se na
to, že jejich organismus nepřítele zná, virus „přezbrojí“ aby konečně dostal i
ty chráněné.
Uvedené poznatky čerpám jednak z veterinární
školy a jednak ze zkušeností. Uvedu zjednodušeně tři, které mě nejvíce zasáhly.
V roce 1980 jsem byl na povinné vojně. Ten rok
zlikvidovalo virové onemocnění střev většinu služebních psů tehdejší
Československé lidové armády. Dokud nebyla vyvinuta vakcína (velmi rychle), psi
houfně hynuli. Očkování tuto panzoocii (tak se u zvířat nazývá pandemie)
zastavilo.
Kolem roku 1985 k nám z východu přišlo
virové onemocnění králíků, takzvaný mor králíků. Dostal-li se virus do chovu,
zlikvidoval jej do několika dnů. Než se začalo očkovat, nešlo prakticky tyto
malé „živé konzervičky“ chovat.
V letech 1991-1993 se po celé Evropě rozšířila
virová psinka, která je dodnes nevyléčitelná. Ze zoufalství jsme podávali
očkovací látku do žíly. Psinka je dnes velmi vzácné onemocnění, protože každý
majitel ví, že psi se zkrátka očkují.